Karibská brána

First topic message reminder :

Malé souostroví na do Karibiku. Nebo z Karibiku, to už záleží na úhlu pohledu. Mohou se stát útočištěm pro lodě poškozené plavbou přes Atlantik nebo cokoliv se může stát. Je tu vše co je třeba aby si posádky odpočaly a mohli provést nejnutnější opravy.

Hal


Dozpívám, pokleknu do zákopu a lopatu vezmu jako pušku. Dobře, tohle půjde. Tak končíme vy lemry, tohle stačí. Rozdělejte ohně a pro dnešek už po vás nic nechci... zatím. Takže rozchod vy opičáci! Posádka zajásá a rozuteče se, krom těch co měli přidělenou hlídku. Já si přisednu vedle Alice a po chvilce se natáhnu, koukajíce do nebe.

Alice

Chvíli jen ležím nehnutě vedle něj a užívám si jeho blízkosti. Pak se k němu beze slova přisunu blíž a svojí hlavu mu položím na holý, zpocený hrudník. Doufám, že mu to nevadí a čekám, jak se zachová.

Hal

Když si na mě položí hlavu, zatnou se mi všechny svaly leknutím. Po chvilce se ale uvolním a začínám si pomalu zvykat.

Alice

Cítím, jak se mu v hrudi napnou všechny svaly. Seberu odvahu a optám se. Nevadí Vám to, kapitáne? Oba moc dobře víme o čem mluvím, další slova jsou zbytečná.

Alice

Byl jste ženatý? zarazila jsem se. Ta žena, co jsem dnes viděla na lodi, patří k Vám? lekla jsem se, strhla svoji hlavu zase zpátky a posadila se. Visela jsem mu na rtech a čekala.

Alice

Uklidnila jsem se a opět se na něj položila. Já nikdy muže neměla, rozpovídala jsem se. Ne tak, jak bych si představovala. Moje minulost je příliš černá na to, aby mne nějaký muž dokázal milovat. Asi nikdy se s tím nesmířím. Přitom jsem myslela na to, jaký by byl život s ním.

Hal


Zvednu hlavu a podívám se jí do očí. Chcete si o tom promluvit? Nebo raději ne?

Hal


Jestli chcete, rád vás vyslechnu. Znovu položím hlavu a užívám si klidu... i když mi připadá divné že se to nehoupe.

Alice

Tenkrát, když jsem odešla od rodiny musela jsem se nějak uživit, to už jsem Vám říkala. Mohla jsem dělat švadlenu nebo nějakou z dalších obyčejných prací, které jsem uměla, ale žádná by mě neuživila tak, abych se domů vrátila s nějakým obnosem. Tudíž jsem byla nucena živit se nejstarším řemeslem. Zajisté si dokážete představit, jak mě, počestné dívce z venkova bylo. Po několika měsících téhle, snad stydím se říci práce se mi muži začali hnusit. Byli na mě zlí, protože věděli, že si se mnou mohou dělat co chtějí. Bylo to tak, já byla jen jejich loutka, která musela plnit, každé jejich zvrhlé nápady a plány. Od té doby jsem už žádnému muži nevěřila. Až na jednoho. Willa, mého dlouholetého přítele, který mi vždycky pomohl, když se mi něco nepodařilo. Ale od té doby, co jsem se přestala živit tímto ohyzdným řemeslem, jsem s žádným mužem nic neměla. Od té doby nikdy. Nestalo se mi, že bych byla zamilovaná. A myslela jsem si, že to tak vždy i zůstane.
Povzdychla jsem si.

Hal


Vyslechl jsem její příběh a abych byl upřímný, moc mě nepřekvapil. Spousty mladých dívek takhle skončí, protože doba není růžová pro ty co se špatně narodili. Zarazil jsem se až při poslední větě. A teď už si to nemyslíte? optám se opatrně.

Alice

Nemyslím si to proto, že jsem poznala Vás. Chápu, že Vás teď asi zaskočím, vím, že Vás znám hrozně krátce, ale to vy jste ten muž, který mi otevřel oči. Posadím se a políbím mu jizvu na břiše.

Hal


Jelikož políbila zrovna jizvu, tak jsem necítil vůbec nic. Ani dotek. To mě těší, že jsem vám tak dobře posloužil. Myslíte si že je to dobrý nápad?

Alice

Neodolala jsem a protože se předchozímu polibku nijak nebránil, udělala jsem to znovu. Tentokrát mezi chloupky na jeho hrudníku. Pak jsem se mu podívala zpříma do očí a odvětila: Ano... Nikdy jsem nepoznala muže jako jste Vy. A odpusťte mi tohle náhlé přiznání, prosím.

Hal


Teď už jsem její polibek cítil a řekněme že jsem z něj byl lehce nesvůj. Není co odpouštět. Jsem rád že jste upřímná... nicméně trošku ukvapená, nezdá se vám? Chápu vaší náklonost ke mě, ale nejsem si zcela jist zda to myslíte vážně.

Alice

Promiňte. Nechtěla jsem, aby to vyznělo nějak neslušně. Úplně jsem ochladla, lehla si vedle něj a dávala si velký pozor, abych se ho nedotkla.

Alice

Chápu Vás, mrzí mě to. Vzhlédla jsem na nebe a vzpomněla si na svůj domov. Po tváři mi stekla slza.

Hal


Podívám se na ní a pohladím jí po tváři, abych utřel tu slzu. Omlouvám se, nechtěl jsem vás rozesmutnět. Jen je to na mě celé takové rychlé. Čekal bych všechno možné, ale tohle ne.

Alice

Ne, za to nemůžete vy. To celý můj život. Každý den doufám, že ten další bude lepší. Pak jsem potkala Vás a stačil mi jediný pohled a byla jsem ztracená. Je mi jasné, že mi nemusíte věřit a že Vám to připadá zvláštní, ale je to pravda.