Karibská brána

First topic message reminder :

Malé souostroví na do Karibiku. Nebo z Karibiku, to už záleží na úhlu pohledu. Mohou se stát útočištěm pro lodě poškozené plavbou přes Atlantik nebo cokoliv se může stát. Je tu vše co je třeba aby si posádky odpočaly a mohli provést nejnutnější opravy.

Alice

Dychtivě jsem hltala každé jeho slovo. Chtěla jsem vědět všechno. Jen jsem vedle něj ležela, tak abych se ho nedotýkala žádnou částí svého těla a tajně se modlila aby se mě při svém vyprávění dotkl on. Přímo jsem po tom prahla. Bradu jsem si podepřela rukou, podívala se mu do očí a odvětila : jak to dopadlo? povídejte, prosím.

Hal


Nakonec se mnou odplula do Anglie, kde jsme spolu šťastně žili a vychovávali syna Williama. Bohužel, Bůh si k sobě volá nejdřív ty, které má rád... a tak mi je oba vzal. Poslední věta je bez emocí, ryzí konstatování člověka, který už vzal spousty životů a ví že smrt si nevybírá.

Alice

Omlouvám se, to jsem netušila. Nechtěla jsem Vám to takhle připomínat. Je mi ho líto. Vypadá tak odevzdaně. Tak ráda bych ho utěšila, ale obávám se, že by o to nestál.

Alice

Mrzí mě to. A chápu Vás. Posadím se a důkladně si ho prohlédnu. Je okouzlující. Smaragdové oči a vějířky vrásek okolo nich, drsné strniště na tvářích, hrubé upracované ruce. Ty ruce o kterých sním, ty které chci aby se mě dotkly.

Hal


To chce klid a nohy v suchu Holubičko. Nerad to připomínám, ale dostala jsi se doprostřed válečného pole. Jednou se může stát že budeme bojovat záda na zádech a konec všeho může být takhle blízko... ukážu na prstech sotva dva centimetry. Pak se na ní usměju a pohladím jí po tváři. A nebo taky ne...

Alice

Jeho poslední věta mě píchne u srdce. zní tak sladce. Silně zachytím jeho ruku a na tváři si jí přidržím tak, aby s ní nemohl ucuknout. Vzdychnu. Pak se se mnou zatočí celý svět a já ho obejmu. Pevně, nevymlouvavě, beze slov.

Hal

Najednou se na mě vrhne. No... no... zbytek protestu uvázne někde mezi hlasivkama a jazykem. Jen tiše čekám až... a jestli mě pustí.

Alice

Nechtěla jsem ho pustit. To že jsem ho objímala, byla jako útěcha za všechny ty desítky a stovky protrpěných dní. Nakonec jsem ale musela, měla jsem strach, že bude naštvaný. Zlobíte se, kapitáne? optala jsem se opatrně.

Hal


No copak by si o vás asi tak mohli myslet? prohodím pobaveným hlasem a lehce jí pohladím po rameni. Třeba že mi nadbíháte...

Alice

A měli by naprostou pravdu. Stydím se za sebe. Když já jsem vedle Vás tak spokojená. pípnu a snažím se o bezstarostný tón. Moc se mi to nedaří.

Alice

Děkuji. To mě velmi těší. Už se ho nevydržím déle nedotýkat a proto se optám: Můžu? a prstem ukážu na jeho hrudník.

Hal


Pokrčím rameny a usměju se. A chceš? Ani mi nepřišlo divné že jí najednou tykám....

Alice

V hrdle mi uvázl dech. Kapitán mi tyká. Snažila jsem se na sobě to překvapení nedat znát. Chci, odvětila jsem klidným hlasem a uvelebila se na jeho hrudi.

Hal


Když si na mě lehne, připadá mi jako kočka. Kotě co se schoulí do klubíčka a je rádo že má ke komu. Rád bych se tě na něco zeptal... přála sis někdy vlastní rodinu?

Alice

Jeho otázka mě zaskočí. Přála... řeknu nesměle. Čítala by milujícího, věrného manžela a dvě děti. Holčičku a chlapce. Jejich otec by je miloval, stejně tak jako mě. A byly bychom šťastní. Všichni čtyři. ta představa mě dojme. Takové štěstí bych ani nemohla mít, dodám.

Alice

Jistě že mě to napadlo, kapitáne. Ale stejně jako se Vám i mě může stát něco tady, tak můžeme přijít o život i na pevnině při nějaké nehodě. Je to jen sázka. Jsou jen dvě možnosti. Přežít a být šťasten, protože pro co jiného by člověk žil, nebo zemřít. A popravdě. Po smrti nás už život na zemi trápit nebude, zasměji se, protože chci odlehčit atmosféru. Proč přemýšlet nad smrtí, když jsme živí?