Volné moře

Alice

Seděla jsem jako přikovaná a poslouchala tu překrásnou melodii. Violoncello a housle... měla jsem pocit, že se mi noha sama hojí. Jen jsem klidně ležela a poslouchala. Všude byl slyšet smích a já si najednou připadala jako doma, už dlouho mi nebylo takhle dobře.

"Dobrá." povzdychla jsem se si a dívala se na tu druhou loď. Začínalo mi být smutno. Stýskalo se mi po domově, i když jsem věděla, co mě tam čeká. V Karibiku se možná najde útočiště a další nástrahy do života. Neměla bych se trápit prvním mužem, kterého po dlouhé době vidím. Potom se zaposlouchám do melodie. Všimnu si kapitána jak na můstku hraje. Je to okouzlující. Málo mužů má takové koníčky. Jako omámená jdu až k němu a sednu si kousek od něj na vlhkou dřevěnou palubu. Složím si bradu do dlaní a pozoruji ho a poslouchám zároveň.

Hudba a zpěv se rozlévali po celé lodi až jí přerušil hlas z vraního hnízda. Hlídka zpozorovala pevninu a Hal odložil housle. Z jeho kabátu se vynořil dalekohled a Hal jím začal zkoumat obzor. Pak dalekohled zaklapl a zamířil z můstku na ošetřovnu. Už od dveří osloví Alici. Kapitánko, na obzoru se objevil ostrov, budete mít něco proti, když u něj zakotvíme a zkusíme vám najít nový stěžeň?

Alice

Byla jsem zaposlouchaná a na pokraji spánku, když v tom zpěv ustal. Za několik málo sekund jsem už spatřila kapitána ve vchodu do ošetřovny. Jeho smaragdové oči se na mě zadívaly. Přišel, přišel za mnou, opakovalo si moje podvědomí. Po jeho otázce, jsem na něj jen chvíli zírala a nebyla jsem schopna slova. Poté jsem naprosto normálním hlasem, takovým že by z něj nikdo nepoznal jak jsem konsternovaná, odpověděla. Samozřejmě že ne, budete velmi laskavý, děkuji Vám. Pak jsem ze sebe krátký okamžik nebyla nic schopna vypravit. A nakonec jsem jen naprosto nejistě dodala: Jsem moc ráda, že jste za mnou přišel.

Hal


Pokývnu a otočím se ve dveřích. Zatímco ke mě Alice mluví, vydám několik rozkazů a obě lodě se stočí směrem k ostrovu. Když je vše podle mých představ, vrátím pozornost k Alici. Přišel jsem vám jen říct o mém záměru. Myslím že pokud to půjde, bude dobré abychom se tam nějáký ten den zdrželi. Prospěje to vaší noze a mé posádce taky. Jsme na moři již řadu týdnů.

Alice

Jeho odpověď mě poněkud zchladí a dojde mi, proč že tu vlastně jsem. Zajisté, děkuji. Myslím, že to bude nejlepší řešení, odpovím ve stejném duchu jako předtím on mě. Stále se ale nemůžu zbavit podivného šimrání v břiše, které jsem nikdy předtím nezažila.

Hal


Doufám že na tom ostrově budeme moct doplnit pitnou vodu a nějáké čerstvé jídlo. Večer jste zvána do mého stanu k večeři. Jistě vám vrátí zdravou barvu do tváře... prohodím a projdu skrz ošetřovnu do sálku na zádi. Vezmu tam z police jednu knihu a vrátím se zpět. Než přistaneme, tak to ještě potrvá. Tohle vás zatím může zabavit... podám jí Legendu o Artušovi. Příběh na kterém jsem vyrůstal.

Alice

Jeho pozvání mě doslova zalklo. Děkuji Vám, pochopitelně ráda přijímám, Vaše pozvání mě velmi těší. Pochvíli mi kapitán odněkud zezadu přinese knihu, podává mi jí téměř s posvátnou úctou. Ráda jí přijmu a přitom se letmo a mimoděk dotknu jeho ruky. Jen tak aby to nebylo neslušné ani pobuřující. Vlastně ani nevím jestli si toho všiml, ale na žádné větší gesto jsem se v tu chvíli nezmohla.

Když ses ho dotkla, přeskočila mezi vámi jiskra, která tě bolestivě štípla do kůže. Za pár set let se tomu bude říkat statická elektřina ale to teď ani jeden z vás nechápe. Hal ucukl a pustil knihu na zem. Omlouvám se, jsem neobratný... sehne se a znovu ti jí podá.

Hal


A jak by tohle mohla být vaše chyba? prohodím a zasměju se. Holt už jsem starý a klepou se mi ruce madam, nic jiného to není. Na první pohled je jasné že odmítám ono drobné zajiskření přiznat, ať už si o něm myslím cokoliv.

Alice

Usměji se a vzápětí sklopím zrak a plně se věnuji knize, kterou mi kapitán s takovými obtížemi (které jsem způsobila já a oba jsme si toho byli vědomi) podal. Šimralo mě v břiše a bylo mi poněkud nepříjemně z toho předchozího momentu. Tohle se i nepovedlo, přiznala jsem si.

Kniha byla skutečné umělecké dílo. Ručně psaná a malovaná, musela stát celé jmění. Hal si sedl vedle tebe a čekal jestli se ti bude líbit. Když sis ho pozorně prohlédla okem zloděje, všimla sis že je vlastně oděný celkem obyčejně, jen u pasu měl připnutý skvost jaký jsi ještě neviděla. Zbraň s rukojetí zakončenou lví hlavou a s košem tvarovaným do podoby listů vinné révy. Ručka omotaná stříbrným elektronovým drátkem a pásky kůže. Líbí se vám? optal se kapitán a ty se můžeš jen domnívat zda zachytil tvůj pohled na zbraň nebo jestli má na mysli knihu.

Alice

Po jeho dotazu jsem oči okamžitě sklopila zpět ke knize. Byla opravdu nádherná. Je kouzelná, odpověděla jsem s tím nejroztomilejším úsměvem ,který jsem na své tváři vůbec dokázala vykouzlit. Myslím, že mi rozhodně značně zkrátí pobyt zde na ošetřovně, skromně jsem se zasmála. Neodejdete ještě, že ne? optala jsem se strachem. Bylo mi s ním tak dobře. Vedle něj jsem se cítila tak v bezpečí, i přes to, že nás k sobě vůbec nic nepojilo.

Hal


Její dotaz mě mírně zaskočil. Prosím? Tedy... jistě že ne. Pokud si přejete, abych vám udělal společnost, budu tomu velmi rád. Nicméně prosím omluvte mé případné odbíhání, přeci jen mám pořád na starosti loď.

Alice

Všimla jsem si jeho mírného zaváhání, přeci jen mé oko bývalé zlodějky zachytilo ledasco. Rozhodně Vás nechci zdržovat od práce, promiňte mi. Jen je mi tu s Vámi dobře. Přiznala jsem a celá se začervenala. Měla jsem raději mlčet, pomyslela jsem si, ale to už bylo pozdě a vyřčené nešlo vrátit.

Hal


V pořádku, neomlouvejte se. Rád vám udělám společnost. Navíc jsem si s vámi stejně chtěl promluvit, zajímáte mě. Abych byl upřímný, připadá mi zvláštní, že taková malá loď s ještě menší posádkou se potácí sama v bouři uprostřed oceánu. Jak jste se tu octli? Probodnu Alici pohledem, ale ne zle. V očích se mi odráží zvědavost a touha po poznání té ženy přede mnou.

Hal


Lehce přimhouřím pravé oko a znovu se na ní podívám. Říkáte, že vaši rodiče jsou chudí... to je mi líto, jistě vám váš obchod vynese dost abyste je zaopatřila. Omluvte mě, že se tak vtíravě ptám. Na oplátku máte taktéž prostor pro dotazy na mou osobu, pokud vás něco zajímá...

Alice

Vůbec mi nevadí, že se vyptáváte, přeci jen, jistě potřebujete vědět, koho máte na své lodi. Já bych Vás nerada zasypala všemi otázkami, co mne napadají. Proto Vás prosím, řekněte mi o sobě jen to co chcete, co mi rád sdělíte. Poté co jsem dopověděla větu, jsem se na něj přívětivě a nevině usmála.

KApitánova rychlá reakce mě dost překvapila, nestihla jsem ani reagovat a uhnula jsem dřív než se o mě stihl přerazit. Postavila jsem se a podívala se také na horizont. Země. Možná bych mohla zůstat tam... uvažovala jsem, ale pobyt v KAribiku mě tedy rozhodně lákal víc. Aspoň zase uvidím tetu. Měla jsem hned nutkání jít za kapitánem a zeptat se ho za jak dlouho tam budeme, protože samota na lodi byla horší než samota v podpalubí. Sešla jsem schody a opět jsem vyhledávala Aboliho společnost.
"Aboli, nudím se, chci s něčím pomoct, potřebuju něco dělat." řekla jsem mírně vyvedená z obvyklé rovnováhy. Možná na mě bylo vidět, že se mi stýská po domově a něco mi schází.

Aboli


Jistě že se něco najde. Pokud máš šikovné ruce, můžeš mi být velmi užitečná... mrknu na ní. Pojď se mnou. Zavedu jí do zbrojnice a gestem jí posadím na jednu z beden. Pomůžeš mi naolejovat a připravit těhle pár zbraní. A za odměnu tě pak vezmu na lov... pokud bude co lovit.

"Skvěle. Bydlela jsem na venkově, ráda jsem chodila za bratry na jejich hodinu střelby. Hodně mě naučili. Ale střílet jsem mohla jen v jejich přítomnosti." usmála jsem se na Aboliho a čekala co mi dá do ruky

Aboli

Hodím jí jednu z těžkých námořnických mušket. Olej a hadry jsou támhle v rohu... ukážu jí. Takže o zbraně se umíš starat? To jsi vzácný šperk mezi ženami. Taková by se nám tu hodila jako sůl.